Z Čech na Lago di Garda

Abychom se vyhnuli pátečním zácpám na německých a rakouských dálnicích, naplánovali jsme čas odjezdu už na čtvrtek. Z místa bydliště jsme však vyrazili už ve středu odpoledne směrem na Plzeň, kde jsme přespali u příbuzných. Přece jenom je to do Itálie o 200 km blíž z Plzně, než od nás ze severních Čech.
A tak jsme ve čtvrtek, 28.7.2011 v 8 hodin ráno vyrazili z města směrem k dálnici a potom dál k Rozvadovu. Jako nejideálnější a nejrychlejší trasu vybrala navigace směr na Rozvadov po D5, v Německu pak po dálnici A6, dále po A93 okolo Regensburgu až na A9. Okolo Mnichova po A99 a dálnicemi A8 a A93 do Rakouska. Za německo - rakouskou hranicí potom po A12 na Innsbruck a od Innsbrucku po A13 přes Brennerský průsmyk. Na celou trasu se můžete na mapě podívat zde. Ještě na našem území jsme si udělali přestávku u čerpací stanice Shell u Svaté Kateřiny, kde jsme natankovali plnou nádrž a hned pokračovali dál. Bezproblémová cesta fádní německou krajinou ubíhala  rychle a jediným vzrušením se tak stalo nahuštění dálničního provozu před Mnichovem. Auta svištěla ve čtyřech pruzích a jen díky navigaci jsem včas přejel do odbočovacího pruhu na okruh kolem města. Bez navigace bychom asi skončili někde v městském centru. Jízda po dálnici za Mnichovem už byla zase pohodová a jednotvárná. Pro krátký odpočinek jsme zastavili na jednom z menších odpočívadel, kde dopravní značka inzerovala také toalety. Zřejmě už dlouho neuklízená budka WC, sice celá z nerezu včetně zařízení a nefunkčního bezdotykového ovládání všeho, nebyla to pravé ořechové, což ostatně potvrzoval i přilehlý lesík, který WC budku plně nahrazoval. No přežili jsme a jeli dál.
První změna v okolí dálnice se začala projevovat na rakousko - německém pomezí, kde se krajina už začínala trochu vlnit. Okolo řeky Inn, která tvoří přírodní hranici mezi Německem a Rakouskem, už bylo na co se koukat a při cestě od hranic do vnitrozemí Rakouska už byla situace zcela odlišná. Podhůří Alp se pyšnilo hezkým krajinným rázem a kromě několika uzavírek a směrování provozu do jednoho pruhu byl čtvrteční provoz pohodový a cesta ubíhala rychle. Horší to bylo u Innsbrucku. Pro Rakušany byl zřejmě právě teď výhodný čas k rekonstrukci dálnice a tunelu. Řidiči to v čase dovolené už tak neviděli a nápor na jejich nervy byl veliký. Osobáky, kamióny, pracovní stroje, to všechno se tlačilo jedním uzoučkým pruhem směrem nahoru k Brennerskému průsmyku. Naštěstí tato situace netrvala dlouho a po několika set metrech jsme už zase uháněli směrem k italským hranicím. Nejen pro uklidnění z předešlého zmatku jsme ještě zastavili na čerpačce Shell před Brennerským mostem. Dotankoval jsem plnou nádrž a po vypití kávy z přilehlého McDonaldu jsme pokračovali dál po dálnici přes Brennerský průsmyk (italsky Passo del Brennero; německy Brennerpass a latinsky Brennus Mons), který se zeměpisně nachází ve Východních Alpách ve výšce 1374 metrů nad mořem. Na italské straně průsmyku leží obec Brennero s velkým nádražím.

Stoupáme k Brennerskému průsmyku

Brennerským průsmykem už v dávné historii vedla stezka, kterou od roku 48 našeho letopočtu využívali Římané. V roce 1772 zde byla postavena silnice, kterou roku 1867 následovala železnice. Od roku 1974 je v provozu dálnice Innsbruck – Bolzano, jejíž součástí je most Europabrücke, který se svou výškou 192 metrů patří k nejvyšším v Evropě. Hlavně kvůli tomuto mostu se na rakouské straně platí mýtné.
Po projetí mýtné brány a zaplacení mýtného, které činí 8 EUR, jsme začali stoupat k nejvyššímu bodu průsmyku, kde se také nachází rakousko - italská hranice. Po přejetí hraničního pomezí čeká na motoristy informační tabule s hlavními italskými pravidly silničního provozu, mezi které zejména patří: Maximální povolená rychlost v obci 50 km/h , 90 km/h mimo obec, silnice 1. třídy 110 km/h, 130 km/h na dálnici a 150 km/h na dálnici se třemi pruhy v případě povolení značením. Je však nutno dodat, že na devadesáti procentech dálnic v Itálii je rychlost omezená na nějakou nižší hodnotu.

První z tisíců  tunelů rozmístěných po celém italském území

První nucenou zastávku na italské straně jsme absolvovali při průjezdu mýtnou bránou. Dálnice jsou v severní Itálii z velké části placené. Na všech mýtných branách v Itálii je vždy několik průjezdů, z nichž je každý vyhrazený pro jiný způsob odbavení vozidla. Jsou vyčleněny zvláštní průjezdy pro kamiony, pro motoristy s předplacenými magnetickými skříňkami nebo kartami a pro motoristy s ručním odbavením, což je asi případ všech turistů. Je tedy vždy potřeba najet do průjezdu, který je označen lidskou rukou (s lístkem). Při vjezdu do placeného úseku zajedete k závoře, odeberete z automatu lísteček, závora se automaticky zvedne a můžete pokračovat. Pozor! Lístek v žádném případě nesmíte ztratit - při výjezdu z placeného úseku se zařaďte opět do průjezdu označeného lidskou rukou (tentokrát s mincemi) a předložte lístek obsluze. Na světelném ukazateli se objeví cena, kterou zaplatíte. Je vždy lepší mít připravené drobné. Některé úseky jsou zpoplatněny jen konstantní částkou bez dálničního lístku a na některých mýtných branách nebo v nočních hodinách zase lidská obsluha úplně chybí - platíte přiložením lístku ke snímači a následným vhozením míncí do speciálního plechového kornoutu. Pokud automat vyhodnotí, že je vše v pořádku, zvedne vám závoru. Můžete zaplatit i papírovými penězi a automat vám drobné vrátí.

Průtrž mračen u Bolzana

Po projetí mýtnou bránou pak cesta až do Bolzana ubíhala celkem klidně, stále z mírného kopečka a za pěkného počasí. Před průjezdem Bolzana se ale zatáhlo a vzápětí začala bouřka s pořádně prudkým lijákem. Rychlost jízdy se na 20 minut okamžitě snížila na 30km/h. Opravdu hezké uvítání na úvod dovolené.
Za Bolzanem už jen drobně pršelo a cesta zase začala ubíhat. Mohli jsme sledovat horskou přírodu a historické i novodobé stavby kolem dálnice. Úžasné pohledy nabízely kláštery a pevnosti rozeseté kolem dálnice. Celkem v středně hustém provozu dálnice A22 jsme pokračovali až na výjezd u obce Marco a po zaplacení mýta jsme pokračovali po silnici SS240 k jezeru Garda. Silnice tu prochází nejprve tunelem a pak se vine celkem po rovině mezi políčky. Od průjezdu kolem napolo vyschlého malého jezera Lago di Loppio silnice zamíří s mírným stoupáním mezi skalami poseté kopce. Po několika kilometrech se skalní stěny rozestoupily a my vjíždíme do vesničky Nago -torbole, kde hned na prvním kruhovém objezdu odbočuji o jeden výjezd dříve než jsme měli a tudíž vyjíždíme směrem na Bolognano-vignole, kam vůbec nepotřebujeme. V následující vísce se hned na nejbližším kruháku otáčím zpět. No, chybama se člověk učí. Pochopil jsem, že navigace počítá výjezdy z kruhových objezdů jinak, než to vidím já. Budu si na to muset dávat příště pozor. Druhý průjezd skrze Nago-torbole jsem už zvládl na výbornou a uháněli jsme z kopečka k Lago di Garda do městečka Torbole. No, "uháněli" je dost silné slovo. Provoz zhoustl a auta se spíše pomalu sunula. Asi po pěti stech metrech jsme narazili na malé parkoviště, které jsme využili k občerstvovací zastávce.

Nádherný výhled z parkoviště pod Nago-torbole na jezero

Z parkoviště, aniž bychom to předtím tušili, se nám naskytl nádherný pohled  na městečko Torbole a jezero Garda, které se pod námi do dálky rozprostíralo. Mohli jsme si tak svačinku vylepšit úžasným výhledem. Část jezera Garda jsme před sebou měli jako na dlani. Jde o největší italské jezero, které je dlouhé 51 km a místy široké až 17 km. Silnice kolem celého jezera je dlouhá asi 160 km. Jezero tvoří část hranici mezi italskými regiony Lombardie a Veneto, přičemž na severu zasahuje i do regionu Trentino.  Lago di Garda s nadmořskou výškou pouhých 65 metrů nad mořem je na severu obklopeno vysokými horami a jeho jižní část zasahuje do rovinaté nížiny. Jezero je známé svým příjemným klimatem, přičemž je hojně navštěvované turisty ze všech koutů Evropy.
Protože už bylo dost pozdě, nasedli jsme do auta a pomalu se rozjeli dolů z kopce směrem k jezeru. Naše nadšení z blížícího se dnešního cíle ale netrvalo dlouho. Po sto metrech se kolona aut zastavila a dále postupovala jen velmi pomalým krokem. Kilometr dlouhá kolona vozidel se jen pomalinku spouštěla s kopečka dolů k městečku Torbole. Poprvé jsme mohli ochutnat prázdninovou zácpu na italských silnicích. Nudu čekání zpestřovali jen mladíci rozdávající řidičům letáky a prospekty s hotely kolem jezera. Ubytování je možné sehnat jak v luxusních hotelech, tak v penzionech nebo i v kempech. My jsme měli rezervovaný pokoj v malém rodinném hotýlku Carlo v destinaci Magugnano - Assenza. V hotelu jsme se měli hlásit do 18.00 hodin a pomalu jsme začínali mít strach, zda to stihnem. Pokud by podobná kolona aut byla i kolem jezera, tak bychom se tímto tempem dostali do hotelu kolem půlnoci. Od hotelu jsme totiž byli vzdáleni ještě asi 20 km.

Pohled ze silnice okolo jezera

Naštěstí celou zácpu způsobila nekonečná řada aut jedoucí zpátky na dálnici přes Torbole ze směru od městečka Riva del Garda a tak po projetí kruhového objezdu v centru Torbole už cesta začala ubíhat o mnoho rychleji. My jsme jeli od severu po levém břehu po silnici SS249, která poskytuje časté a krásné výhledy na jezero. Je sice úzká, ale provoz už nebyl nijak hustý. Během půl hodiny jsme dojeli do Magugnano v lokalitě Brenzone, kde se měl nacházet náš objednaný hotel.

Magugnano, Brenzone

Lokalitu Brenzone tvoří asi dvacet vesniček a celá destinace se nachází u nejhlubší části jezera. Pobřeží se tu nazývá Riviera degli Ulivi - Olivová riviéra - pro množství olivovníků, které zde rostou. Brenzone je zajímavé svou přírodní scenérií, pestrou faunou a florou. Rostou tu také cypřiše, mandlovníky, oleandry a mnoho dalších druhů stromů a keřů. Oblast Brenzone je i významnou entomologickou oblastí se skoro tisíci druhy motýlů. Mezi části Brenzone, které se rozkládají na břehu jezera, patří mimo jiné Assenza, Castelletto, Marniga a Porto Magugnano. Výše, na úpatí hor nalezneme části  Castello nebo Sommavilla a další části Brenzone se nachází už přímo v horách, například Prada.

Hotýlek Carlo

Náš hotýlek Albergo Carlo jsme nalezli asi 60 metrů od břehu jezera kousek od silnice, která vede v těchto místech téměř u vody. K hotelu vede cesta tak pro jedno auto, která ústí do zahrady s olivovníky, pod kterými parkují hosté hotelu. Takže parkování ideální. Zaparkovali jsme a šli se přihlásit na recepci. Starší paní poklízející terasu nás pozdravila jako své staré známé a když jsme se zastavili u malé recepce hned za hlavními dveřmi, přispěchal k nám zdvořilý pán s otázkou jak nám může pomoci. S napětím jsme očekávali jaká bude reakce, když předložíme vytisknuté rezervační listy z booking.com. Přeci jenom jsme zatím s podobnými rezervacemi žádnou zkušenost neměli a tak jsme byli mile překvapeni, když pán (jak jsme později vypozorovali člen rodiny majitelů) otevřel rezervační knihu, a tam už byli zapsány naše jména.

Teráska našeho pokoje

Zápis k ubytovaní po předložení občanských průkazů proběhl hladce a my jsme mohli následovat toho dobrého muže po schodech do patra, kde byl náš pokoj. Útulný pokojík byl s malou terasou, sice ne s výhledem na jezero, ale za to hned pod balkonem rostl vzrostlý granátovník společně s olivovníky. Když jsme se ubytovali, neodolali jsme a po dlouhé cestě si uvařili kávu, kterou jsme si vychutnali na terase. Po troše odpočinku jsme se vypravili k jezeru. I když se po obloze proháněla temná mračna a oblačná obloha hrozila deštěm bylo příjemné teplo. Na břehu jezera jsme si sundali boty a vymáchali po dlouhé cestě unavené nohy v jezeře. Břeh byl v této části tvořen oblázky, které nám při chůzi v poměrně chladné vodě krásně masírovali chodidla. Řeknu vám, velmi příjemný zážitek na sklonku dne.
I když už bylo celkem pozdě, vypravili jsme se na procházku asi 1 km jižním směrem po břehu jezera. Foukal vítr a do břehu naráželi poměrně velké vlny.

Lago di Garda

Večerní atmosféra na pobřeží jezera v klidné vesničce Assenza byla úžasná, ale začínalo se stmívat a tak jsme se obrátili na zpáteční cestu k hotelu. Tentokrát ale ne přímo po břehu, ale o něco výše nad silnicí mezi vilkami s výhledem na jezero.
Po návratu do hotelového pokoje jsme se unavení připravili na spánek a snažili se usnout plni dojmů z cesty dlouhé 700 km a prvního dne v Itálii. Ještě nás čekalo 14 takových dní a více než 4500 najetých kilometrů...

Mapa trasy:

Zobrazit místo Z Čech na Lago di Garda na větší mapě

Předcházející část               Na začátek              Pokračování